neděle 17. prosince 2017

Jak se ukrajinský pohraničník Vladimír stal nejlepším masérem

Občas na výletě nastane situace, kdy si člověk říká, co se to sakra děje. Obvykle pomůže, když si to člověk racionálně pojmenuje a objasní. Tady to moc nepomohlo. Jsme na Ukrajině a právě mě masíruje ukrajinský milionář – pohraničník Vladimir ve své soukromé sauně. Ne, nepomohlo to vůbec.



Vladimíra jsme s Markét potkaly kousíček od města Ryvné. Na Ukrajinu jsme zamířily při závodu LowCost Race. Stoply jsme ho a zeptaly se, zdali nejede do Lvova, že by nás vzal s sebou. No že nevzal. Nakonec jsme se z místa dostaly jiným stopem, ale o kus dál na benzínce jsme opět potkaly Vladimira. 

Šla jsem se zeptat kamioňáka s maďarskou SPZ, zdali nejede do Užhorodu či přímo do Maďarska. Taky nic. Ale naši „konverzaci“ (máchání rukama a opakování slova Užhorod) zaslechl Vladimir.
Nastalo totiž nedorozumění. Vladimír totiž nejel přes Lvov, ale přímo do Užhorodu a že nás teda vezme. Několik set kilometrů až k hranicím jedním autem? Stopařský sen! To že je pán trošku nabručený je naprosto nepodstatná maličkost.

Po cestě se s ním Markét zapovídala a ve výsledku se z Vladimira vyklubal docela sympaťák. Na rozdíl ode mě umí Markét rusky. Kdyby nebylo jí, tak uvíznu hned za hranicemi Ukrajiny a ještě bych se dobrovolně nechala prodat, jak jsem už zmiňovala v tomto článku.

V Užhorodu nám udělal návrh – teda ne návrh jako návrh. Zeptal se nás, jestli u něj nechceme přespat (okej, tím jsem to moc nevylepšila). Že pokud chceme, tak nás hodí k maďarským hranicím a my se budeme dostávat dál. Ale že už je večer, za chvíli se bude stmívat a než abychom spaly někde na hranicích, tak nás ubytuje. Že si u něj dáme sprchu, večeři i vyprat si budeme moct a pak nás seznámí se svou dcerou Mášou. A vše bude samozřejmě ve vší počestnosti. 

Uznáváme, jakmile někdo řekl sprcha, byly jsme schopné odkývat cokoliv. Než jsme se nadály, tak jsme vjížděli do garáže v obrovské vile. Ukázal nám kde, co je a na večer přislíbil, že můžeme využít jeho saunu. A se slovy: „Chovejte se tu jako doma.“, odjel za Mášou. 
Mohla bych se rozepisovat, jak moc slastný pocit byl dát si sprchu, uvařit večeři a vyprat si oblečení, ale to by asi pochopili jen ti, co někdy cestovali podobným způsobem. 

Pivečko s Mášou bylo taky fajn, chtěla bych o ní napsat více, ale měla jsem takovou radost, že po několika dnech s někým mohu pokecat anglicky, že jsem ji skoro nepustila ke slovu. Sedět vzadu a poslouchat – jo, to pro mě bylo trošku utrpení.

Ke sklonku večera došlo na tu slibovanou saunu. Vladimir ji šel přichystat a když se vrátil, měl na sobě epesní slipové plavky. Očividně to asi není jeho spací úbor. No očividně se bude saunovat s námi. A tak je to pán domu, využívat vlastní saunu mu zakázat nemůžeme.

Tak nejenže je Vladimír sakra bohatý pohraničník, ale ve svém saunovém domečku nám prozradil, že je i zručný masér. Jako je to sice neznámý postarší ukrajinský pán… Ale po několika dnech, kdy jsme seděly buď v autě nebo cestovaly s těžkými baťohy na zádech, bychom pro masáž vraždily (a doufaly jsme, že Vladimir ne). 

Starší má přednost. Tak jsem elegantně obětovala Markét, že já zatím očíhnu, co se bude dít. A případně zmizím, však ať se zachrání aspoň jedna, ne?
A že se teda dělo!

V ukrajinském Užhorodu jsme od Vladimíra, prachatého pohraničníka, zažily nejlepší masáž v našem životě, včetně medového zábalu a saunového rituálu. Lidi z Maximus Resortu by se měli jezdit učit k Vladimirovi, jak se dělá wellness! Následoval společný čaj na dobrou noc a toť vše. Vážně. 

Ráno jsme vstaly, vyspané do růžova, Vladimír už u sporáku připravoval v zástěře snídani. Odvezl nás až na hranice, vyměnili kontakty a s příslibem dalšího setkání jsme se rozloučili.


Asi není třeba, aby každý úplně riskoval, lezl do auta, domu, sauny neznámého ukrajinského chlápka a nechal se o něj masírovat. Ale občas je fajn trošku důvěřovat lidem a nečekat vždy to nejhorší.  I když se to zdá nereálné, tak občas chtějí lidé vážně jenom pomoct.

Žádné komentáře:

Okomentovat