pondělí 10. července 2017

Stopem napříč Transylvánií aneb 1 000 kilometrů během pěti dnů

Stopování mi za poslední půl rok přirostlo k srdci. Není to sice úplně standardní a prý ani bezpečný způsob dopravy, ale mně stopování učarovalo. Proč? Možná proto, že když si přisednu k řidiči, tak očekává, že si s ním budu povídat a je za to rád. Nezvyk. Vykládání - to zase ráda já. Transylvánii jsem sice původně neměla v plánu prostopovat, ale když už jsme se nečekaně tak začali dopravovat z Brna, tak jsme si řekli, že to tak hold dokončíme. A za pět dnů jsme prostopovali 1 000 kilometrů.




Proč jako jedeš do Rumunska? Vždyť tam beztak nic není...


"Jedeš do Rumunska? Ses zbláznila? Co tam chceš dělat, je to tam samej cikán." Takových reakcí jsem se dočkala rok zpátky, když jsem jela poprvé do Rumunska. Letos už se to bez takto přehnaných reakcí obešlo, ale nechápavému kroucení hlavou: „Do Rumunska? Podruhé během roku? Proč?“ Tomu jsem se nevyhnula.

Rumunsko - neskutečně vřelí lidé a úchvatné krajina


A věta dávej si pozor na Rumuny ať neokradou? Pff… Větší důvod nervovat se mám na brněnském hlavase než tam. Rumuni jsou neskutečně milí a vstřícní lidé. Však jediný, kdo nám po cestě zpátky, z Bratislavy do Brna zastavil, byl Rumun. A díky stopování jsem je mohla ještě blíže poznat. Neměli moc na výběr, jestli si chtějí povídat nebo ne. Zastavili mi a od té doby, co jsem nasedla do auta jsem zobák nezavřela. Honzík většinou spal. Nečekaně. 

Nemohu přesně říct, čím mi Rumunsko učarovalo. Věřím, že na světe jsou i zajímavější místa s ještě krásnější přírodou. Ale já to mám prostě ráda tam, tečka. Při své první návštěvě jsem sice busem projela přes celé Rumunsko, ale většinu času jsme trávili v jednom městě, v Iasi. Z okna autobusu mi učarovala jedna rumunská oblast – Transylvánie.  A skoro do roka a do dne jsem se vrátila ji poznat.

Největší komplikace při cestě do Rumunska? Zaviněné mojí blbostí, viz zde. Přes všechny komplikace jako je nekoupený lístek, nasednutí do špatného vlaku, stopování ve 3 ráno, jsme se dostali do Bratislavy na letiště, odkud jsme letěli srdce Transylvánie – do Cluj.

Letenky, ubytování a ostatní praktické blbosti


Letenky jsme pořídili přes Wizzair přibližně za 900 Kč, ale kdybychom týden dva počkali, byly nabízeny asi za 500 Kč. Takto levné letenky jsem objevila díky Levnocestování.cz. Chtěla jsem zařídit ubytování přes Airbnb, ale neměli jsme ponětí, kdy se kam dostaneme. Celá cesta byla hodně o improvizaci – neměli jsme tušení, kde budeme za hodinu natož druhý den. Sháněla jsem přespání přes Couchsurfing, ale tam jsem moc nepochodila. 

Nakonec vyhrál starý dobrý Booking. Pokud sháníte ubytování pár hodin před příjezdem, většinou se objeví takové slevy, že se kdekoliv v Rumunsku vyspíte za maximálně 300 Kč za noc, a to na pěkných, čistých místech. Pokud je to pro vás spíš výhoda, že budete vědět až na poslední chvíli, kde přespíte, tak doporučuji.

1 000 kilometrů stopem během pěti dnů




Věděli jsme, že chceme poznat Transylvánii. Ale co přesně chceme vidět, jaká místa navštívit, kde budeme spát, jak se budeme dopravovat, … To jsme absolutně neměli ponětí. A když náhodou začal výlet stopem, tak jsme si rovnou řekli, že stopem budeme pokračovat celou cestu. 
Stopování v Rumunsku je snazší než v Česku. Možná je to vstřícnou povahou lidí, možná je zde jiný pohled na stopaře. Každopádně vrchol čekání byl půlhodina. 


Výhody stopování:

Nejlevnější varianta cestování
Nejlepší možnost, jak poznat místní
Nejlepší možnost, jak získat tipy co vidět/nevidět
Nejlepší možnost, jak procvičit angličtinu, naučit se pár rumunských slovíček i procvičení „rukama nohama se domluvíš

Za pět dnů jsme si stopli tyto dopravní prostředky a procestovali 1000 km.

Osobní automobil
10x
Kamion
2x
Taxík
1x


A jaká byla naše trasa?


Kluž-Turda-Sighisoara-Brašov-Bran-Brašov-Fagaraš-Sibiu-Alba Iulia-Kluž



Divocí koně na silnici? Proč ne

Rumunsko je specifické i svými cestami. Respektive tím, co se na nich vyskytne. Jedeme si tak po hlavní silnici a najednou před námi koně. Bez jezdce. Neosedlaní. Proč ne. Ještě bylo na mě divně pohlíženo, proč si to jako fotím - vždyť jsou to jen koně na silnici. Chvíli jeli před námi a pak odbočili.

Taky nesnášíte čekání v kolonách? Tak to jste na tom stejně, jak jeden člověk, co nás svezl na Drákulův hrad - Bran castle. Kolona má aspoň půl kilometru, on se zařadí do levého pruhu a dojede si až před semafor. Jak blikne zelená, tak se elegantně zařadí mezi první dvě auta a vesele pokračujeme dál. Žádné nadávky ani zdvihající se prsty jsem nezaregistrovala.


Na stopování mám ráda, že poznávám lidi i jejich příběh

Jelikož byl každý člověk, kterého jsme potkali osobitý, jedinečný a se svým příběhem, napíši o nich jindy. 

Kamioňák, který nás pozval na kafe a jelikož neuměl slovo anglicky, tak volal své dceři do Londýna a abychom si aspoň trošku pokecali, tak překládala z rumunštiny do angličtiny, z angličtiny do rumunštiny. Dalšího řidiče chtěl jeden stopař zamordovat, ale my jsme prý vypadali sympaticky, tak nám zastavil. Jeden člověk nás vezl asi 300 kilometrů a pak jsme se potkali o 150 kilometrů dál v Brašově, kde bydlel a dělal nám noční prohlídku. A mohla bych pokračovat dál...

Nebudeme si nic nalhávat, v těchto teplech se nikomu nechce číst ani etiketa na pivu, natož sáhodlouhý román o malém výletu a ještě menší blondýně. Takže pokračování třeba někdy příště.

Na dobrou noc přidávám Honzíka, který vždy při stopu usnul. Třeba mé psané vyprávění bude mít stejný vliv a tím pádem bude ideální jak pohádka na dobrou noc.








2 komentáře:

  1. To je skvělý! Vždycky mě lákalo jet stopem, ale nikdy jsem na to neměla odvahu. A když čtu tvůj článek, tak je neuvěřitelný, kolik zážitků během takové dovolené máš :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za krásný komentář :)
      Doporučuji zkusit, pro pocit bezpečí je to lepší s chlapem, ale už jsem to zvládla s kamarádkou i sama. Zážitky z cestování jsou k nezaplacení ♥

      Vymazat